Cestujem.estranky.cz | Cestopisy, výlety, fotografie

2.Den

Ale od začátku. Noc prožitá, nebo spíše přežitá v ukrajinském autokaru probíhala podle zajetého pořádku. Stálá snaha o usnutí poloze diluviála, či jim podobných, je samozřejmě marná. Když už je spánek doslova takříkajíc za dveřmi, ochotný řidič rozsvěcí a pořádá pauzu, v tom horším případě stavíme na Slovensko-Ukrajinských hranicích kde jsme nuceni vysypat se z útrob autobusu do celnice a s oteklýma zarudlýma očima dokazovat svoji totožnost. Jako téměř jediným Čechům je nám kontrola odbyta během vteřiny a stáváme se vlastníky štemplu pro legální vstup na Ukrajinu. Na rozdíl od Česko – Slovenských hranic, kde jsme stáli jen zhruba 30 minut, se to na těchto protáhlo asi na hodinu, ale i to je hodně slušné. Pan řidič zpříjemňuje většině pasažérů cestu zcela zastaralým filmem, jehož protagonisté užívají ruského jazyka, z čehož logicky vyplývá, že já do té většiny pasažérů nepatřím. Ještě k tomu jsem své brýle nechala uklizené a notně zmačkané dole v krosně, takže vidím jen světélkující flek v místě, kde tuším obrazovku televize.

Ani nevím, kolik je hodin, když vystupujeme v jakési řiti, kde jsme vystupovat vůbec nechtěli. Ale jelikož všichni cestující opustili bus již na mnoha předchozích zastávkách a my zůstali jediní toužící dojet až do Rachivu, řidiči usoudili, že je zbytečné jet těch zbývajících 70 kilometrů se třemi pasažéry a rozhodli se to zkrátka zabalit. Ale protože byli moc hodní a vstřícní, zaplatili nám jízdenky do kýženého místa místní dopravou. A stálo to za to! Rázem jsme se ocitli v naprosto diametrálně odlišném světě. Malý růžový autobus byl plný pro nás ohromně zajímavých lidí, hlavně typicky ukrajinských malých kouzelných babiček se šátky. Vedle jedné takové sedím a zprvu mě překvapí, že se co chvíli pokřižuje. Posléze je mi chytřejšími pány sděleno, že většina věřících takto činí pokaždé, když míjí křížek. A že jich tu není rozhodně málo… Zdejší lidé, jak se zdá, stále něco někam převážejí, a tak narvat objemné krosny s proviantem málem na měsíc do tohoto malého prostoru je téměř nadlidský úkol. S trochou chaosu se nám nakonec opravdu podaří dopravit se na místo předem určené a v relativně časné době staneme na prašném autobusovém nádražíčku v Rachově, zhruba 16 000 městečku, kde to nyní v tuto dobu žije jednoduchými tržišti a příjemným ruchem.

Z chvilkového pobytu mezi domorodci jsme příjemně naladěni jejich vřelostí a dobrosrdečností, což naštěstí vydrží po celou dobu pobytu v téhle zvláštní zemi. Nejprve svá těla zmožená dlouhou cestou naložíme do vln zdejší řeky, a když se zase maličko podobáme tvoru Homo sapiens sapiens, vyrazíme do městečka vyměnit tvrdou měnu za hřivny. Nakoupíme poslední (ne)zbytnosti, jako je třeba špek, napíšeme pohledy, kde nešetřím opějnými ódy a hlavně se posilníme pro příští zážitky. Vlastně to můžeme považovat za snídani, teprve si uvědomím, jak obrovský mám hlad a že jsem vlastně už pekelně dlouho nic nejedla.

Z původně vyhlížejícího sucharského Martina se stává neuvěřitelný humorista. Alespoň jsem tedy myslela, že ta plná igelitka se značkou zlínského průmyslníka Tomáše Bati přivěšená na Martinově krosně je dobrý vtip. Nebyl. Ač ten dobrák stále prohlašoval, že se mu do krosny nevejde už ani smítko, dost dlouho běhal po městečku a kupoval tu půl kila špeku, tu půl kila cibule a co já vím co ještě. Výsledkem pozitivním bylo, že jsem získala jistotu, že ani v případě náhlého neočekávaného měsíčního pobytu v horách nebudeme muset vydlabávat ze země kořínky a pít čaj se žluklým máslem vyškrabaným ze dna batohu po vzoru Míry Nevrlého. Avšak velice negativním a značně aktuálnějším výsledkem byla zvýšená vrstva potu na Martinově čele, častější pauzy a naše záchvaty smíchu při marných Martinových pokusech zvednout své tělo s těžkým nestabilním břemenem ze sedící pozice do pozice vztyčené a následně jej uvést do pohybu. Díky tomuto zvláštnímu jevu nestabilně houpajícímu se na jeho batohu si později vysloužil báječnou přezdívku – jak jinak než Tomáš Baťa. Na Baťu slyší, na Tomáše už trošku obtížněji, ale s Michalem jsme se rozhodli mu do konce naší výpravy vsugerovat, že se jmenuje nikoli Martin, ale opravdu Tomáš.

Aby mé předchozí věty nevyzněly tolik, jak asi ve skutečnosti vyzněly, nutno přiznat, že i my, zbývající členové výpravy jsme byli značně zmáčení slanými potoky, které na našem šatstvu vytvořily neuvěřitelné slané mapy. A jak se vyjádřil náš průmyslník Baťa – v případě, že se jimi budeme po cestě řídit, doputujeme dříve či později do solných dolů….a já bych se ani nedivila. V tropickém teple jsme putovali necestou mokřinami i vyschlými loukami. Za nepříliš dlouhou chvíli se ocitáme na horním okraji velké louky plné květin, která mi skýtá první opravdový pocit svobody. Baťovi zas skýtá jakési botanické uspokojení a já, respektive můj mozek nedokáže pořádně přebrat to, co při jedné jeho květinové euforii udělá. Totiž – z té extra těžké krosny vytáhne botanický klíč tlustý na tři prsty a vážící dle mého alespoň dvě kila. Jak mám ale Baťu za pár dní poznat více, skoro mi to u něj bude připadat normální.

Potkáváme první lidi mimo město. Ve stojícím dusném vedru si jen tak vesele hrabou vysušené seno na louce, po které se my, tři těžkopádní těžkooděnci vlečeme jen tak tak. Drze projdeme přes čísi pozemek a konečně se dostáváme na vytoužený hřeben, po kterém, jak Baťa prohlásil, to prý bude už jen rovinka. Že nás čeká hřebenové převýšení 700metrů nevadí. Na hřebeni zažíváme obrovskou euforii, která se však, jak později zjistím, každým dnem zvětšuje, rozpíná se, zahlcuje celá naše těla, pohlcuje nás do sebe, a dodává nám vesmírné množství energie. Skoro se bojím, že to co nevidět bouchne. Hřebenová cesta vůbec hřebenově nevypadá, ale odvede nás ve velmi dobrém rozmaru na louku, kde prostě končí. Ostatně, tak je to pak vždycky. Ale nevadí, louka vypadá jak malé golfové hřiště, v jehož čele stojí mrtvý strom ostře kontrastující s živým lesem po lučním obvodu a mě se tu tááák líbí. Kousek se vracíme a pokračujeme po cestě jiné, která se tváří úplně stejně jako většina cest u nás v Brdech. Od Bati slyšíme o Brdech ještě několikrát.

Slunko se již zahaluje do oranžového hábitu večera a sklání se pomalu k obzoru. Paprsky barvy červeného pomeranče probleskují již lehčeji mezi stromy. Blíží se náš první karpatský večer. Ještě předtím, než se oranžový kotouč slunka rozzáří na protější polokouli, dorazíme na Louku s velkým L. Nevíme, jak nádheru a štěstí slovy vyjádřit a jen se musíme stále opakovat ve snaze svůj hluboký zážitek sdělit ostatním, kteří jsou na tom zcela stejně. Výhled na lehce se mlžící vrcholky hor, oranžové jasné tmavnoucí nebe nad nimi, potůček, ohniště, hejna komárů, svoboda. Stan uprostřed louky s tak mocnou kulisou vypadá jak dokonalá reklama na Huskyho.

Dnešní večer se pro vaření večeře rozhodl Tomáš v rámci programu odlehčete sobě i svým břemenům, aneb hubneme s Baťou. Na dnešním repertoáru je totiž čočka s uzeným. Nepochopitelné jídlo na čundru… čočka je však potravina zrádná a před vlastním varem se musí ještě dvě hodiny máčet. Čekání na lahodný pokrm si zkracujeme čtením kapitoly z Karpatských her a také brutálního příběhu ze staré Číny. Příběh o T´sim, který mlčel. A protože tento veselý příběh předčítal právě dnešní šéfkuchař, na čočku zcela zapomněl a ta málem z kotlíku utekla. Kotlík má objem 5 litrů, zrníčka této luštěniny ještě vysoce přesahovala jeho okraj a krásně voněla spáleninou. Pro pobavení všech přítomných ještě Tomáš orestoval špek nakrájený na kusy velké jak dětské dlaně, doplnil cibuli a jídlo bylo hotovo… Problém však byl v tom, že vypadalo tak strašně zvláštně, že se lžíce v pochutině pohrabovaly jen velmi pomalu a velmi opatrně. Veliký hlad, který se usadil v našich útrobách již před několika hodinami se záhadně zvedl a odešel kamsi a čočka se stala jakýmsi veselým fenoménem večera… velice překrásného večera, který se přes veškeré přesvědčení, že dospím resty z minulé noci, volně přehoupl do pozdní noci a časného rána. Až tehdy mě napadlo, že spánek je opravdu zapotřebí.